Ze života

Vášeň k jazykům a kulturám

Od raného dětství mne fascinovala jinakost, kultury a jak se tehdy říkalo i cizí řeči. Vše, co vybočovalo, mě přitahovalo. V páté třídě jsem se začila učit německy, což byl naprosto logický tah. Moje babička totiž němčinu, “díky” 2. světové a přičlenění Břeclavi k Reichu, plyně ovládá . Můj děda, její muž, se roku 1930 narodil do rodiny Čecha a české Němky od Olomouce. Byl tak tedy čistě bilingvním dítětem. Vzhledem k době s tím měli obrovské problémy a já jsem všechna ta fakta pochopila až před pár lety. Stejně jako jsem si uvědomila, že jsem vlastně na nějakých 12% česká Němka🙂

Láska k angličtině

Jenže, v onom roce 1995, jsem toužila učit se anglicky. Sorry baby, rodiče rozhodli jinak. A to pro easy cestu, jazyk, který už někdo v rodině ovládá. Osud ke mě byl ale příznivý a hned po vstupu na víceletý gympl, jsem musela po dvou letech nemčiny rychle přesedlat na ájinu. Celá třída, krom tří děvčat byli angličtináři. Super! Jako bonus jsme dostala kromě 3 povinných angličtin ještě 4x týdně individuál, jehož cílem bylo, co nejrychleji dohnat spolužáky. Světe div se, za první pololetí hotovo. Srovnaly jsme tempo a vklouzly do normální výuky. Byl to opojující pocit! Angličtinu jsem si zamilovala a celý dosavadní život ji pilovala. Studijní pobyty v zahraničí(původní au-pair my naši na gymplu zakázali), certifikáty, doplňující kurzy, vše možné i nemožné. Ale přihlásit se na anglickou filologii jsem stále neměla odvahu. Cítila jsem se “handicapovaná“. Vystudovala jsem mou druhou životní vášeň dějiny. A osudnou angličtinu jsem dlouho lektorovala. Mým prvním působištěm byly dětské kroužky, poté ZŠ i jazykové gymnázium a nakonec kurzy pro dospělé. Strašně mě to bavilo. Tak jsem se do výuky “zažrala“, že jsem se stala metodikem jedné velké pražské jazykovky a proškolovala jsem spoustu mých kolegů , jak efektivně učit. Jednoduše jazyky a kultury mi byly předurčeny i když jinak, než jsem si myslela.

Bulharština velkou výzvou

Potkala jsem svého muže, ze začátku s ním mluvila pouze anglicky, než jsem pochopila, že čestinu ovládá perfektně. Založili jsme v ČR rodinu a já jsem začala postupně poznávat Bulharsko a bulharský jazyk. Žádné školy, žádné knihy, přirozené učení se z reálného života. Díky častým navštěvám tchýně a i našim pobytům v Bulharsku, to šlo velmi rychle. Po nějakém čase už jsem s mužem začala sledovat BG televizi. Ale cyrilice, to byl oříšek, furt se mi do ní nechtělo. (Já jsem totiž začala do školy chodit v roce 1990 a tudíž mi povinná ruština unikla. Takže azbuka, která vychází z cyrilice by mi mohla pomoci, no nic. Byla to fakt sranda- mluvíš, ale nedokážeš číst.)

Konečně můžu psát cyrilicí

Situace se změnila před čtyřmi lety, kdy jsme se cíleně přemístili do Bulharska. Nejstarší dcera zde začala chodit do první třídy a já jsme se jí stala odpoledním partnerem v objevování českých písmen ve slabikáři. Mojí ignoraci cyrilice už nešlo odkládat. Pomáhaly jsme si vzájemně. Můžu říci, že jsem úspěšně zakončila první bulharskou třídu😃 Teď už psanou bulharštinu nevnímám rozdílně, píšu, čtu, komunikuju. Ale čím dýl jsem tady, mám pocit, že tím méně ovládám tento jazyk a je potřeba se ještě hodně učit. Ale to tak má asi každý expatriot. Stejně jako přijímaní druhojazyčných slov do svého mateřského jazyka. O tom, jak se některá bulharská slova stala každodenní součástí mého života i o přemýšlení v několika jazycích, Vám napíšu někdy příště.

One Comment

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *