Kostel
Život v Bulharsku

Velikonoce trochu jinak

Čas letí podezřele rychle! Je tepleji a prádlo na terase schne rychlostí blesku. Odevšad je slyšet zvuk zahradních sekaček, tryskající vody vysokotlakých čističů omývajících balkony a vstupní plochy. Děti sousedů si hrají na terasách či vnitřních zahradách komplexů, ale ulice a blízké dětské hřišti zejí prázdnotou. Občas prosviští nějaký cyklista nebo osamělý běžec. Ode dneška máme také povinné roušky, jsou k dispozici všude. Včera jsem pocítila, jak nepříjemný je to pocit, krýt se respirační rouškou v kombinaci s pražícím sluncem a letními teplotami. Ať už to pomine! Přeju si jít normálně ven. Toužím po obyčejném ranním joggingu směrem pláž. Chci zase doběhnout zpocená a zničená na teplý písek. Pak si sundat kecky a běžet na boso v chladném moři. Všechno to chtění musím ještě uhrát do autu. Trpělivost, odpovědnost a solidarita je na pořadu dne.

Velikonoce o týden později

V ČR se slaví Velikonoce. Letos jinak, usebraně, komorně. Nás čekají připomínky ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše o týden později. Držíme 6týdenní velký půst. Čistíme tělo i mysl. Bez masa, vajec, ryb, alkoholu. Mléčné produkty si s manželem ponecháme. Konec je vždy těžký, tělo už touží po živočišných proteinech, deficit minerálů je znát. Ale právě ten poslední týden je nejkrásnější. Ukazují se nové možnosti, pomyslné dveře se otevírají. Jak se říká: “Když už nemůžeš, tak přidej!”, sedí do puntíku. Srdce i mysl se srovnávají. Spolupracují. Je to jeden z mála okamžiků, kdy cítím jejich symbiózu.

Vrbový věneček

Dnes se zde slaví Květná neděle. Každý rok si chodíme do kostela pro vrbové větve a požehnané popem je pleteme do věnců, které si s radostí a modlitbou za zdraví klademe na hlavu a zdobíme s nimi vstup do domu. Letos bez nich! Kostely zůstávají otevřené se speciálním režimem a jejich návštěva se nedoporučuje. Víra v srdci, Bůh v srdci, a tak na místu tiché modlitby přeci nesejde. Je jedno k jaké církvi patříš, jakou víru následuješ, důležité je, že věříš. Víš, že nikdy nejsi sám a že vše má smysl.

Světlo

Miluju noc z Bílé soboty na Velkou neděli, kdy se davy lidí sejdou před kostely. Ti, kteří uspějí sledují slavnostní mši vevnitř. U půlnoci se zhasnou světla, duchovní za nádherného zpěvu vynáší rozžehnutý trojramenný svícen s jeruzalémským ohněm. Čekající přítomní si připalují přinesené svíčky se slovy: Христос Воскресе (Kristus vstal z mrtvých)! Celé ulice jsou ozářeny jejich světly, jak se všichni dají do pohybu a oheň si odnáší domů. Je to magická noc, magický svátek. Možná Vám to přijde nepochopitelné, ale já jej mám radši než Vánoce. Je to okamžik pokory, klidu, usebranosti a čisté radosti v srdci.

Červená pro zdraví a sílu

Od nedělního rána se odevšad line vůně pečeného jehněte s divokým špenátem. Po dlouhém půstu je to neskutečná lahůdka. Na stůl přijde i s velikonočním zeleným salátem (zelený čerstvý salát, ředkve, jarní cibulka a vejce) a celá rodina si ťuká nabarvenými vajíčky. Nejoblíbenější část všech dětí. Komu zůstane celé, bude zdravý celý rok. Barví se ve čtvrtek a tradičně se začíná červenou. Prvním “červeňákem” se dělá pro zdraví křížek na tváře a čela dětí. Ťukání pak pokračuje i ve školách, jsou to bitky na život a na smrt. Takže si holky s velkou pečlivostí vybírají několik adeptů na školní ťukačku. Já jsem se ještě vítěze najít nenaučila, zato naše prostřední je v tom hvězda. Je skvělou matematičkou a asi jen pohledem dokáže naskenovat proporce každého kusu. Co já vím?!

A jak to dopadlo letos Vám napíšu za týden (pokračování).

Krásné Velikonoce!

O jiné tradici si můžete přečíst tady nebo tady

2 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *