zapad slunce u more
Život v Bulharsku

5 let na břehu moře se speciální oslavou

Je to tak! Vstupuju do pátého roku svého života na břehu moře. Života, o kterém jsem si jako malá nechávala opakovaně zdát. A řeknu Vám tajemství – “Snů se nikdy nevzdávejte!” Sny jsou naší součástí a motorem našeho konání. Po pobřežním životě jsem toužila od mé první cesty do prosluněné Itálie, kam mě v dobách porevolučních zavedla moje skvělá babička. Pamatuju si svoje hltaní tehdejší barevnosti obchodů, ulic i restaurací. Vzpomínám si na chuť mořské vody, když opravdu nevěříte, že je slaná! Zamilovala jsem se! Pochopila jsem, že bez magického buracení mořských vln a písku ve vlasech nebude moje duše nikdy spokojená.

Cesta do neznáma

A tak jsme začali jednat. K Novému roku 2016 jsme si konečně dodali vnitřní odvahy a definitivně se rozhodli, zkusit chvíli žít v zemi mého muže. Tehdy jsem si myslela, že pobudeme rok možná dva a vrátíme se. Ale čas tak rychle letí, že už tu oslavujeme naše páté výročí. 

Cesta to byla krásně krkolomná. Přestože jsem před pěti lety byla vystavena nejistotě, zvědavosti a velkého testování mých limitů, nikdy bych nejednala jinak. Stojí to za to! Každý expat asi potvrdí, že je nejprve potřeba sestoupat z komfortního obláčku a neřízeně se pustit do víru dobrodružství. A pak už se jen nechat nést. 

Několik expatských postřehů

Mám pro Vás několik mých osobních postřehů, které Vám při přesídlení do jiné země můžou pomoci:

  1. Jednejte bez srovnávání a zkuste se dívat na věci nezaujatě, ne skrze svou kulturu. V opačném případě je to cesta do pekel a sebedestrukce. Stálo mě to opravdu hodně sil a zbytečného vzteku, než jsem prozřela. 
  2. Buďte aktivní v oslovování lidí a vyhledávání informací. Nejen cestou internetu a sociálních sítí, ale především osobního kontaktu.
  3. Co nejdříve se naučte alespoň základy místního jazyka. Snaha se totiž vždy cení. 
  4. Buďte milí, otevření a naslouchejte.

Velkorysý chrám Alexandra Něvského

Svoje pětileté výročí jsem se rozhodla oslavit postupnou návštěvou ikonických míst, na která mi dosud nezbýval čas. Číslo jedna na seznamu byla jednoznačně novobyzantská katedrála Alexandra Něvského v Sofii. S plochou 3170 m² se v době svého dokončení, v poslední třetině 19. století, stala největší pravoslavnou chrámovou stavbou na Balkánském poloostrově. Je to velkolepá kráska s pohádkovými zeleno – zlatými střechami, do níž se současně vejde až 5000 osob. Vnitřní prostor je impozantní! Toto zdání umocňuje i její aktuální poloprázdnost. Jednoduše ji musíte vidět. Pro mě je tento chrám stejně fascinující jako Vatikánský sv. Petr.  Jeden je sídlem papeže a druhý bulharského patriarchy. No vidíte, přes veškeré staleté církevní rozkoly a rozpory jsou to vlastně dva bratranci. Každý osobitý a svým způsobem dojemný.

České centrum a velvyslanectví ČR

Cesta do Sofie byla ale hlavně pracovní. Schůzka na českém velvyslanectví, kde jsou všichni velmi milí a vstřícní mi vrátila pocit nacionální hrdosti. O to větší pýchu jsem pocítila, když jsem se osobně setkala s bulharskými lektorkami českého jazyka v Českém centru. Slyšet naši mateřštinu z jejich úst je povznášející. S jakou pečlivostí vyslovují a k jaké dokonalosti náš jazyk dovedly je obdivuhodné. Bylo to příjemné setkání hlavně díky ředitelce centra, energické Dagmar Ostřanské, ženy na svém místě! Tímto celému týmu děkuji za vřelé přivítání a krásný dárek. A těším se na mou další cestu.

A protože nedokážu udržet tajemství, prozradím Vám, že bodem číslo dva na seznamu ikonických bulharských míst je Růžová dolina. Takže brzy očekávejte mou reportáž!

3 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *